Příspěvek se pokouší o lokalizaci soudobých rozvinutých podob organizovaných diakonických aktivit vzhledem k církvi a společnosti. Na základě historické, sociologické a teologické analýzy křesťanského pomáhajícího jednání s ohledem na jeho vývoj v novověku artikuluje názor, že pro reflexi institucionalizované diakonie a charity v moderní funkcionálně diferencované společnosti nedostačuje teorie konstitutivních znaků církve, chápající diakonii jako jeden z realizačních znaků církve, ale je přiměřenější ji popsat jako spojení systémů náboženství (křesťanství) a sociální pomoci (sociální práce) – a tedy chápat ji nikoli jako dceru, nýbrž jako sestru církve. To na jedné straně přináší potřebu komplexního mezioborového přístupu k reflexi tohoto pozoruhodného „hybridu“, na druhé straně to ovšem vyžaduje, aby pomáhající jednání v křesťanské perspektivě nerezignovalo ani na svou náboženskou kvalifikaci, která se má projevit například v rozvoji křesťanské kultury diakonických zařízení nebo diakonické spirituality jejich pracovníků.
Článek vyšel v Caritas et veritas 1/2017.
Plné znění najdete zde.